Navážu na předchozí blog, kde jsem psal o způsobu rozšíření reality statických map. Držím se přitom OpenStreetMap, protože má smysl pracovat s otevřenou a transparentní strukturou dat, která je sama o sobě dostatečně silná na to, aby unesla i další vrstvu interpretace.
OSM dnes aspiruje na mimořádně přesnou mapu světa. Čím víc detailů se do ní dostává, tím přesnější se zdá orientace, tím srozumitelnější krajina a tím užitečnější nástroj pro každodenní použití. Tato představa je jasná a intuitivní. Člověk vidí objekty, cesty, oblasti, místa a vrstvy a přirozeně je chápe jako mapu, která zpřesňuje obraz světa.
Při hlubší úvaze se ale ukazuje jiná rovina. OSM není mapa v původním smyslu zobrazení krajiny. Je to prostorová databáze popisující povrch světa.
Databáze nese informace o tom, že někde existuje cesta, lavička, zřícenina, kiosk, parkoviště, studánka nebo WC. Ukládá jejich polohu, tvar, návaznost i část jejich významu. Svět se díky tomu stává čitelným, měřitelným a sdíleným. V této chvíli je důležité připomenout, že mapu vždy někdo čte. Člověk, který se v prostoru pohybuje.
Lidská zkušenost se ale neodehrává v jednotlivých objektech. Ty slouží jako orientační body pro pochopení celku. Člověk se pohybuje v prostoru skrze situace. V jednom okamžiku řeší suchou cestu, jindy zavřenou hospodu, jindy návrat za tmy, jindy místo k odpočinku, klid, bezpečí, zážitek nebo orientaci v neznámu. Z toho mu v hlavě vzniká jiná vrstva reality, než jakou zachycuje samotná geoprostorová databáze.
Do mapové databáze lze přidávat další vrstvy dat. Počasí, dopravu, otevírací doby, sezónnost, ceny pohonných hmot, dostupnost služeb, turistický tlak, uzavírky, kulturní program nebo lokální nabídku. Každá z těchto vrstev má vlastní strukturu i význam.
Klíčový moment nastává ve chvíli, kdy se tyto vrstvy potkají v konkrétním místě a čase. Vzniká situace. Cesta v dešti, hospoda ve vsi, zavřená pumpa, večerní čas nebo omezená konektivita datové sítě. Soubor faktů se mění v obraz prostředí, ve kterém probíhá lidské rozhodování.
Tím se mění samotná role mapy. Tradiční přístup pracuje s otázkou, kde co je. Nový přístup stojí na otázce, co to znamená v této chvíli pro konkrétního člověka. Sdílený prostor se rozpadá na menší vrstvy a z nich se skládá nový celek, který už není obecný, ale situační. Místo statického zobrazení vzniká výstup, který má interpretační význam. Detail už není izolovaný prvek, stává se součástí širší situace.
Velké jazykové modely otevírají možnost tyto vrstvy spojovat do sémantických souvislostí. Kombinovat prostorová data, čas, kontext i lidské potřeby. Z mapového faktu se stává situace. Z množství informací se vybírá to, co má význam v konkrétní chvíli. Výstupem není mapa v tradičním smyslu, ale interpretace prostředí. Prostor se mění na pole významů, které reaguje na čas, pohyb i záměr.
Tento posun mění pojetí GIS. Tradiční GIS popisuje prostor. Nová vrstva nad ním prostor interpretuje. Ukazuje, co v dané chvíli dává smysl, co přináší komfort, co nese riziko, co otevírá příležitost, co je dostupné a co vyžaduje rozhodnutí. Mapa se tím stává systémem porozumění situaci, ne jen zobrazením reality.
Dopady tohoto konceptu se netýkají jen technologií. Dotýkají se způsobu, jakým funguje místo k životu, cestovní ruch i místní ekonomika. Krajina, služby, infrastruktura, kultura i zkušenost lidí se propojují do jedné interpretovatelné vrstvy. Uživatel této nové vrstvy nedostává pouze body zájmu. Dostává kontext, který odpovídá jeho aktuální situaci.
Z mapového základu se tak stává kontextová informační struktura, která spojuje prostor, čas a význam. Obor GIS zůstává jako pevná kostra. Vedle něj vzniká vrstva, která přidává porozumění souvislostem. Znalost, kde co je, se rozšiřuje o schopnost rozumět tomu, co to znamená v konkrétní chvíli.
Změna, která z toho vyplývá, je jednoduchá v definici a zásadní v důsledcích. Místo otázek na polohu se objevují otázky na situaci. Místo mapy vzniká porozumění prostoru. Místo čtení krajiny přichází rozhodnutí.